Projdi branou a překroč hranici světů!

úterý 1. září 2009 16:44

  Trochu divný nadpis zdá se, ale je to pravda. Takovou branou jsem v neděli prošel. Pravda, věděl jsem, co mě za ní čeká a i když jsem byl připraven,  byl jsem znovu jako před měsíci ohromen. Po pár metrech se ocitnete o několik desítek, možná stovek let v čase zpět.

 

Jsem zpět v Pakistánském Punjabu. A když máme volno, tak se jedeme vyvenčit zpoza vysokých zdí obehnaných ostnatým drátem do asi 50 km vzdáleného města Lahore. Pokud jsem dobře rozuměl našemu řidiči, tak je to třetí největší město v Pákistánu ( hlavní město Islamabad je cca na pátém místě co do počtu obyvatel a rozlohy).  A zároveň je Lahore považováno za kulturní centrum celého Pákistánu. Při své jarní cestě do Pákistánu jsem prošel s kolegy z Fort Lahore  starým městem na Anarkali street.

  anarkal2046brana.JPG

Neodolal jsem, a když jsme měli v neděli volno, navzdory horku jsme vyrazili na Anarkali, z jehož konce je vidět staré město. Nedalo nám to a vyrazili jsme dále .Já věděl, co nás tam čeká, ale někteří kolegové, kteří prošli do starého města prvně, byli poněkud vyvalení. Půlka naší skupinky se zdržela sledováním ruční výroby klíčů u zámečníka před branou. My ostatní jsme  šli dál.  Ve starobylé bráně, v jakémsi krátkém průjezdu seděli tiše žebráci . Kupodivu neškemrali jako jinde . Jen tiše seděli, aniž by se dožadovali almužny  a čekali, zda se někdo slituje.  Kousek za branou měli na každé straně uličky jakési ordinace ranhojiči.Byli oblečení v bílých šatech a s bílým turbanem nebo čapkou na hlavách včetně pomocníků a ošetřovali nemocné. Protože se kolegové zdrželi u zámečníka, tak jsem měl možnost chvíli sledovat jejich práci.Ten vlevo léčil nanášením jakési podivné tekutiny spolu s masáží a následným přiložením zábalu jednomu muži zřejmě pochroumané koleno. Přes ulici pak druhý zkoumal oko jinému muži. Mezitím  tam za pomoci zřejmě příbuzných přivedli jiného muže, jenž nemohl na nohu. Když jsem se tak rozhlédl,  tak to tam vypadalo  jako v ordinaci našich obvodních lékařů  před zavedením poplatků . Jen tady si platí vše rovnou sami a něco jako lékařský předpis tu neexistuje. Doktor vám řekne, co si máte na neduh koupit  a tím to hasne.

anarka2058reznikblog.JPG

  Po chvíli se naše skupinka opět stmelila a vyrazili jsme pomalu směrem do nitra starého města. Postupně míjíme v neuvěřitelném ruchu jeden krámek s kdečím za druhým. I když vesměs to jsou jen krámky s jídlem a nebo různé dílničky. Všude se nesl odér smažených pakistánských jídel, což jsou různé taštičky, kousky kuřat  a podobně. Mezi tím se na některých místech tetelil puch masa nebo buvolího mléka. Jeden řezník měl prázdný krám , a aby alespoň něco za pár rupek prodal , tak tam měl na prodej kozí hlavy a spodky nožiček spolu se džberem s žaludky. V mumraji této úzké uličky se mezi chodci derou motocyklisté v počtu třeba i pěti lidiček na jedné motorce, rikši a občas i auto.Všichni troubí a pokřikují. V tom všem si začnete všímat tváří a oděvů lidí kolem . Většinou na nás čubrní jako na svatý obrázek, protože do těchto míst Evropan nezabloudí. Jejich oděv je povětšinou jaksi ušmudlaný stejně jako oni.Během několika kroků narazíme na starého pána sedícího na vozíku, kde má několik kousků ovoce. A tak ubíhají dál naše kroky tímto podivným světem, pro nás Evropany neuvěřitelně cizím. V malém výklenku jednoho domu hraje místní omladina automatové hry . Je to neuvěřitelný kontrast. Prostě nepopsatelný.

257uliceblog.JPG

       Jdeme dál a já naší skupinku stáčím do úzké uličky,  kudy se dá projít na další hlavní , která nás vyvede opět ven za hranici starého města . Svůj fotoaparát nepoužívám ve stylu Máňa a vrata od chlíva , Máňa a vrata od Karlštejna a tak podobně. Mám ho sice v ruce, ale ne s hledáčkem u oka a snažím se jím neobtěžovat místní lidi. Sice se někteří fotí neuvěřitelně rádi, ale u některých to může vyvolat opačnou reakci a když mu pak nejsem schopný poskytnou jeho obrázek na papíře, tak zrovna nadšením neoplývají . Smažím se spíš zachytit nějaké momentky od boku a hlavně domy a podmínky života v tomto místě, jenž mi připadá jak z dávných časů. Cestou v úzké uličce  se člověku naskytne pohled do vchodů jakýchsi vnitrobloků a nebo chodeb domů. Jejich uzoučké dveře a všudy přítomné hromádky odpadků nejsou příliš lahodné oku . A tak se věnuji spíše architektuře. Vedle domu s rádoby moderně obloženým průčelím dlaždicemi až po střechu, stojí dům s opadanou omítkou a trouchnivějícími okenicemi. Na schodech jednoho domu před starými vraty stojí dvě děcka. Malá holčička hlídá mladšího brášku. Oba mají na sobě oranžový oděv. Oranžová a černá tu jsou považovány za barvy  přinášející štěstí. Děcka jsou ušmudlaná a přitom z nich cosi vyzařuje.Člověk by čekal jakousi živost či neposednost, ale ony tam jen tak stojí a holčička na nás kouká. Jen tak tiše bez jakéhokoliv výrazu. Nedá mi to, vyfotím si je. Musím přiznat, že mám z té fotky dodnes divný pocit. 

anarkal2077deckanaschodechblog.JPG  

         Přiznávám , že ze starého města mám vícero zážitků. Byl jsem v něm celkem třikrát a vždy to byl velice silný zážitek . Myslím , že nebudu schopný správně vše popsat . To se prostě musí zažít.  Postupně jdeme dál do nitra této tajuplné, hlučné, páchnoucí čtvrti. Mám pocit , jako by mě do ní vtahovalo podivné kouzlo. I když se chvílemi ježí vlasy na zátylku, vše je v pohodě. Není to spíš obava o mě, ale z toho, co by mohla provést jedna paní, Ostravačka od Siemensu, která jde spolu s námi. Vůbec jí totiž netrápí dbaní pravidel muslimského státu. Naštěstí si vzala alespoň dlouhé kalhoty. Její víra v to, že se prostě nic nemůže stát a že všichni tu k ní budou milí, protože je vlastně návštěvnice z Evropy,  i když si bude dělat to, co se jí zlíbí přesto, že uráží jejich velice silnou víru, je neuvěřitelná. Na mé upozornění, že nás může ohrozit a mohl by nastat problém, reagovala dost zprudka .Načež jsem byl pojmenován dosti nevybíravě. Nežli s ní ještě někdy někam jít, to raději budu svůj jediný volný den v týdnu trávit zavřený na stavbě.Mohl by totiž nastat okamžik , kdy se některý Pákistánec neudrží a vystartuje na ni. Pak nám samozřejmě nezbude nic jiného , než ji jít bránit a to by byl neuvěřitelný problém. Je ramadán  a muslimové nesmí od východu do západu slunce celý měsíc jíst a ani pít. Což je v tomto horku strašné. Tudíž i jejich rozpoložení není zrovna pohodové.

Snažím se tu pohybovat mezi lidmi tak , abych opatrně našlapoval a poznal jejich kulturu a nepáchal prohřešky, které by je uváděly do rozpaků. A nezačalo platit: ,,Host do země -  kámen do ruky ´´.Co nemáš sám rád , nečiň druhému.   

                                                                                  

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy