Ohlédnutí o několik tisíc kilometrů na východ.

čtvrtek 28. květen 2009 13:25

Prvního května jsem šťastně, po 45 dnech v Pákistánu a 36 hodinách strávených na cestě, přistál v Praze. Bylo mi jedno, že je můj kufr poškozený a kdyby si mě vzali na paškál celníci, tak bych ho tam nechal a šel bych prostě pryč. Ven k autu, které pro mě z plzeňské Škodovky přijelo a jel. Domů! Už stačí jen vyjet z Prahy na západ a jsem v mých milovaných západních Čechách.   V Horní Bříze v mém jednomužném bytě na mě čeká moje drahá Marcelka

 

No nebyl bych to já, abychom nezastavili hned u první benzinové pumpy a neskočil jsem si pro jedny Startky a dvě chlazené Plzně. Cesta mi utekla a já se vřítil se svým obřím kufrem do dveří svého bytu. Na prahu mě hned objala má milovaná budoucí manželka. Bylo to neuvěřitelný den plný euforie. Zašli jsme na oběd, na nákup a co bylo dál, je pak jaksi naše věc.

    Od té doby již uběhlo pár dní a euforie zmizela a člověk zapadl do běžného rytmu života v Čechách. I když ne tak docela. Cosi ve mě tam odtud zůstalo a na spoustu věcí se dívám trochu jinak. Stále přebírám spoustou fotek a několika videí. Zjišťuji, že je na nich jen spousta bídy a špíny. Přesto jsem tam nikoho nešťastného, až na pár žebráků neviděl. Je pravda, že mezi běžné obyvatelstvo jsme se dostali jen v neděli, kdy jsme nepracovali. Ostatních šest dní v týdnu jsme byli na stavbě od rána do večera. A jen vzácně se stalo, že se člověk večer vypravil přes kanál do vsi pro ovoce a to vždy tak, aby byl za světla zpět. A tak stále přemítám , jestli jsem viděl Pákistán takový jaký je, nebo je můj pohled skreslený, protože pak by byl můj obraz nepravdivý a já bych měl o té zemi třeba špatné mínění a nebo naopak nepravdivě dobré. 

    Co vím naprosto přesně je to, že zprávy, které jsou nám sem do české kotlinky přinášeny novináři, jsou jen o severu země , který je například od Karáčí vzdálen přes tisíc pět set kilometrů. Takže tu máme obraz o této zemi vytvářený z jejího nepatrného výkroje. Zrovna tak se dá namítnout, že ani já neznám celý Pákistán, protože jsem pobýval jen v provincii Panjáb. Vím však naprosto bezpečně, že Panjáb je neuvěřitelná rovina plná jednoho políčka vedle druhého a lidé tam jednoduše nic neřeší.Žijí si svým skromným životem ( po pravdě jsou líní na to, aby něco měnili). Možná to vychází z jejich převážně muslimské víry, protože pokud se něco přihodí , tak je to insallah:,, vůle Alláhova,, nebo také vyloženo prostě: bůh tomu chtěl. 

    Když jsem odlétal domů, tak jsem si říkal, už nechci nikdy zpět, ale dnes bych tam klidně letěl znovu. Zřejmě to bylo dané tím, že jsem letěl do neznámé země zastíněné jen samými negativními informacemi a také tím, že se mi po několika týdnech docela stýskalo. Celou dobu jsem poznával co a jak, když už jsem ledacos věděl , tak jsem odlétal domů. Pokud bych se tam měl vrátit, budu bezpečně vědět, jak se chovat a co si mohu dovolit. Už by to nebyla cesta do neznáma naplněná obavami. Neměl bych nepříjemný pocit, pokud bych si šel do vesnice koupit ovoce, ani v letadle z Dubaje, které bylo plné Pákistánců , a já tam byl jediný Evropan. Jsou to lidé jako všude jinde, jen žijí jinak nežli my, protože tak žili jejich předci a nemají důvod to měnit. Co je také možná ovlivnilo, že byli celá staletí v koloniálním područí, kdy je neustále někdo řídil. Vždy přišel bílý sáhib a jasně jim řekl, co mají dělat a jak to mají dělat. Dál mají zafixováno, že bílý člověk nepracuje, je pán a jen rozhoduje. Což mi dost vadilo. Pokud jsem chtěl něco udělat sám , tak jsem musel své přidělené pákistánské pracovníky poslat někam něco shánět, a pak jsem mohl v klidu pracovat. Pokud by byli u mě, tak by mi brali nářadí z rukou a prostě bych nic neudělal. 
    Docela se mi stýská po pákistánských obchodnících, kdy člověk smlouval a pak jsme si potřásli rukou a s úsměvem si poděkovali za dobrý obchod, případně si po jeho uzavření spolu dali čaj nebo Colu. Ač se snažili prodat co nejlépe, nikdy bezděčně nevnucovali to, co člověk jasně nechtěl a pokud neměli to, co jsem chtěl, vždycky se našel nějaký poslíček , který vyrazil po ostatních obchodnících a přinesl požadované zboží, nebo v něm rozšířili sortiment.

Anarkali.jpg

  anarkali2.jpg 

 Určitě bych si zase zašel k holiči, kdy součástí velice nízké ceny, byla i neuvěřitelná masáž hlavy. Ale prioritou bylo samozřejmě perfektní ostřihání, kterého se mi tu v Čechách dostane jen výjimečně. Oni totiž nekoukají, aby zkasírovali a řekli další. Oni si prostě dají záležet. A je jedno jestli vás ostříhají na ulici nebo v oficíně. Prostě máte perfektní sestřih a to bez použití strojku. Bylo mi až hanba dávat to, co si účtovali za jejich perfektní práci a tak jsem nechával bohatě víc. A i tak to bylo celkem na naše jen 26,- Kč.

    Je těžké popisovat zemi, jenž je tak vzdálená a tak neuvěřitelně kulturně jiná. Protože , kdo nezažil a neviděl, neuvěří. Kdo zažil a viděl , jen těžko chápe.
Možná je to tím, že jsem byl v Asii poprvé.

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy