Večerní procházka do Balloki

úterý 21. duben 2009 20:01

Včera jsem měl nějaký tesklivý splín po domově a tak jsem nejel s ostatními na nákup do města,jen jsem se sebral, uvázal si na hlavu šátek a vydal se pěšky přes most nad kanálem do nedaleké vesnice Balloki.  Koupím si  tam nějaké ovoce. Spíš  ale šlo o to, jen tak se cournout a podívat se víc zblízka na jejich život. Vesnice znám jen z průjezdu autem. Mezi lidi jsem se dostal jen v Lahure na Anarkalli. Je to tržní ulice plná krámků a stánků. Když procházíte, tak na vás prodavači pokřikují, aby jste navštívil jejich obchod. Kolemjdoucí lidé se vás ptají, jak se máte a odkud jste.

 

        Ale vrátím se k cestě do Balloki. Na konci mostu se ke mně přidal jeden dělník ze stavby, který šel domů k rodině. Pracuje na jiném úseku, ale přesto se pochlubil, že je parťák a jmenuje se Shahid . Ptal se,na které části stavby pracuji a na které jsem pozici. Když jsem mu řekl, že jsem turbine supervisor , podali jsme si ruce a představil jsem se.

rusna.jpg 

Bylo na něm vidět blaho, že se s ním bavím,že kráčím po jeho boku. Když jsem chtěl odbočit a pokračovat po asfaltové centrální cestě,tak mi ukázal, jestli bych nešel s ním. Stejně vyjdu uprostřed vsi a tam si můžu koupit ovoce, pro které jdu, tak proč ne. Kráčeli jsme spolu dál prašnou cestou podél malého zavlažovacího kanálu na jedné straně a splaškové strouhy podél zdí usedlostí na straně druhé. Cestou jsme minuli stany bezzemků . Ptal jsem se, jestli to jsou nomádi. Řekl mi, že jak se to vezme. Jsou to prostě lidé nejnižší vrstvy. Stany byly veliké, ušité z různých látek tak, jak které přišly pod ruku, kolem spousta špinavých děcek, dvoukolák, hubený koník a odpadky. Na druhé straně kanálu ležely na poli svázané snopy obilí připravené na odvoz k mlátičce. Můj společník Shahid mi hrdě sdělil, že to je pole jeho rodiny. Když viděl, že jsem zvedl ze země klas, promnul ho v dlani, vyfoukl plívy a ochutnal zrno, tak se jen usmál a pokýval hlavou. A tak jsme kráčeli dál.  Musím se přiznat, že v angličtině nejsme ani jeden příliš zběhlí, ale jakž takž jsme se zatím domluvili. Postupně jsme došli až k vrátkům v jedné zdi a můj průvodce se chtěl rozloučit ,,I live here at home´´.. Když viděl můj rozpačitý pohled na cestu přede mnou, tak mu to nedalo a že mě tedy doprovodí na hlavní cestu. Ulevilo se mi. A  vyrazili  jsme dál vyhýbajíce se loužím močky a  kravských a buvolích lejn. Míjeli jsme několik lidí, kteří civěli na to, že se do takové uličky dostal Evropan, jako tele na vrata od mešity. Jedna žena, která šla proti nám nesouce na hlavě v látkovém saku spoustu sušeného buvolího trusu na topení, nenápadně švidrala očima a zakopla, až se jí rozsypal k mým nohám. Hned  jsem měl snahu  začít pomáhat  sbírat , ale Shahid mě včas zadržel. A bleskurychle odtáhl stranou. Byl by to průšvih. Neuvědomil jsem si honem, že jsem v muslimské zemi, kde jsou pro styk mužů a žen velice přísná pravidla. Pokračovali  jsme raději dál. Po chvilce mi ukázal zastrčený, na místní poměry docela pěkný dům. A že to je jeho přítele, který je doktor a lékárník v jedné osobě. O kousek dál jsem povinně musel do krámku, který patřil jeho very very friend. Seděl tam chasník kouřil a koukal na televizi. Když jsme vešli, pozdravili  jsme se a jestli je ten krámek very nice? Koukl jsem na poloprázdné regály a špínu a samozřejmě jsem přitakal, že ano,že je to pěkné. Shahid se ptal, jestli si dám Colu nebo Sprite případně Orange.Vyhrála to Cola . Very very friend hned sáhl do chladícího boxu,vyndal láhev, otevřel a podal mi Colu.  Nabídl mi i brčko, ale je lepší ji  pít z lahve a lít ji z několika centimetrů do krku. Vypili jsme každý láhev a já jsem hned vyndával peníze, že  zaplatím. Nepochodil jsem . Byla to pozornost, protože když u něj byl bílý Evropan a pil tam s jeho přítelem Colu,tak k němu přijde víc lidí. Alespoň tak mi to vysvětli Shahid, neboť very very friend neuměl anglicky ani: hello, how are you? Mezitím, co jsme pili Colu, tak přiběhly umouněné děti s mikrotenovým sáčkem obilí. Krámský ho zvážil a podal jim odpovídající množství mouky. Jo, tak tady ještě dokonce funguje výměnný obchod. Po pravdě, mě to nikterak nepřekvapilo. Vyrazili jsme dál. Za chviličku ulička, kterou jsme šli, ústila na hlavní ulici. Shahid se se mnou rozloučil a pospíšil zpět k domovu.

   Hned přes cestu, byl stánek rolníka. Měl na něm melouny a banány. Když jsem přišel blíž a rozlétlo se hejno much, tak jsem zjistil, že sortiment je bohatší o žluté melouny,které sice smrdí, ale uvnitř jsou neuvěřitelně dobré. Najednou jsem si uvědomil, že jsem vlastně ani nic kupovat nechtěl a měl jsem to jen jako záminku sám pro sebe, abych se šel vyvenčit. Přesto jsem poklepal několik vodních melounů a vybral jeden menší, který měl velice příznivý zvuk. Prodavač ho dal na váhu a na mou otázku: how much will I pay, na mě vyjeveně čučel a ptal se, jestli ho chci zkontrolovat, že mi z něj kousek vykrojí. Ani náhodou. Nůž válejícící se v té strašné špíně se mi do něj nesmí v žádném případě zabořit. Ne, nechci ho kontrolovat!!! Kolik platím? Jenže on pořád opakoval : check a mával tím zatraceným špinavým nožem. Naštěstí z vedlejší oficíny vyšel chlapík a něco křikl na rolníka. Ten mu odpověděl a holič zahlásil 50. No sláva. Vůbec jsem neváhal. vytáhl 50 pakistánských rupií,  podal je chlapíkovi s nožem a řekl mu, že žádná kontrola nebude, že ho beru tak jak je. Sice mi evidentně nerozuměl, ale zřejmě pochopil. Meloun frknul do mikroteňáku, čapnul rupky,  vrazil mi meloun a byl klid. Ani se mu nedivím. Byla to docela nekřesťanská cena, ale já neměl náladu smlouvat a navíc jsem se bál, aby mi do toho melounu nevrazil ten špinavý nůž a nechtěl mě přesvědčovat, jak je skvěle zralý. To jsem poznal i bez nože!

 A tak jsem se vydal i s melounem v pytlíku  směrem k našemu side campu. Nenápadně jsem vytáhl z kapsy fotoaparát a přepnul ho na kameru a natočil displej tak, abych na něj viděl ,když ho držím v ruce u těla. Pomalu jsem vyrazil se zapnutou kamerou na cestu. S focením je tu problém. Za prvé je dobré se napřed zeptat. A za druhé, souhlas určitě dostanete, ale budou po vás chtít fotku. Neušel jsem ani 20metrů a už na mě pokřikoval řidič rikši, který si všiml fotoaparátu v mé ruce. Jestli bych ho nechtěl vyfotit , že mě pak sveze na side camp. Svézt jsem nechtěl a jeho nadšení také zmizelo, když jsem mu řekl , že vyfotit ho s jeho strojem není problém , ale je problém s fotkou, že mu ji nemám jak vytisknout. Tudíž žádnou nedostane. A tak jsem v klidu kráčel dál se zapnutou kamerou na fotoaparátu pořizujíce nekvalitní záznam vesnice. Pro mě však cenu má! Já tam byl a viděl vše tak jak je a jednou si ho pustím a zase budu cítit ten zvláštní odér a atmosféru.

     Mírně se zatáhla obloha a hned zas vysvitlo sluníčko. Najednou zahřmělo. A jejda, že bych zmoknul? Na obloze bylo jen pár mráčků a jeden celkem malý bubák. Přidal jsem trochu do kroku. Přede mnou jsem si všimnul velikého nákladu slámy na valníku za malým traktorem. Doufám, že se vejde na most! Nebo odbočí. Najednou začaly padat kapky a já měl pocit, že na mě někdo močí! Tak odporně to byl teplý déšť. Ještě jsem zrychlil, abych ušel co nejvíc, než se cesta kolem mostu mezi vesnicí a stavbou promění v masu bahna. Došel jsem k mostu a po něm pomaličku přejížděl náklad slámy na valníku. Došel jsem ho a zůstal stát. Nějak se tam nemohl vejít. Mezitím přestalo pršet a opět začalo pražit slunce. Vedle mě zastavil dědula s pytlem přes ramena proti dešti ,který seděl na dvoukolové kárce tažené zbídačeným oslíkem. Pod rukou třímal šíšu, která mu už zřejmě vyhasla.

namostesestarikem.jpg

Protože traktor se slámou zacpal most, tak jsem vytáhl Mallborky a beze slova mu nabídl. Kouknul a vzal si cigaretu. Připálil jsem mu a mlčky jsme kouřili.Mezitím se za námi naskládala auta a další pěší. Minibus za námi začal troubit a tak dědula navedl oslíka na stranu a netrpělivec projel mezi námi a hned si stoupl za fůru slámy, která se začala zase pohybovat.

trochaslamynafure.jpg

 Zezadu na nás začal dotírat klakson autobusu a tak jsme se hnuli za pomalu se rozjíždějící kupou slámy a troubícím minibusem. Když vyjel traktor z mostu, rychle jsem ustoupil na stranu  a mimo cestu kráčel dál. S dědou jsme si jen pokynuli.

kynoucistarik.jpg

 Tak jsem zdárně dokráčel i s melounem na side camp. Když jsem ho položil ve svém kontejneru na stůl, tak jsem se podrbal na hlavě, co že  s ním jako budu dělat. Už takhle mám běhání z horka a přidat k tomu ještě meloun , tak bych to taky nemusel stihnout.

     Tak mám meloun který, jsem vlastně ani nechtěl a spoustu zážitků, které jsem nečekal Ale co! In Allah. Zakrojil jsem a slupnul půlku na posezení. Druhou jsem věnoval kolegově čínské manželce, která sem za ním přijela z Číny na dovolenou.  

side.jpg

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy