Psáno 2. a 3. 12. 2012, 7 km od pásma Gazy.

středa 5. prosinec 2012 11:46

V předešlém článku jsem se s vámi rozloučil v místě, kdy odjíždíme z pláže u Death sea a vyrážíme co nejdál od této ruské gubernie směrem k Masadě. Asi bych Vás měl seznámit s historickými fakty o této stavbě, která je zapsána v dějinách židovského národa nesmazatelným písmem a od roku 2001 je zapsána do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Poprvé jsem se s tímto názvem setkal v knize od Liona Feuchtwangera. Jedná se o trilogii Židovská válka, Synové a Zaslíbená země, popisující život římsko-židovského historika Josepha Flavia, kronikáře velké židovské války, z jehož díla Feuchtwanger bohatě čerpal. Kniha zachycuje události prvního století našeho letopočtu a právě v ní jsem jako kluk poprvé na jméno Masada narazil.Ale vraťme se od mého prvního setkání s Masadou před spoustou let, i když jen v knize, zpět k realitě.

SAM_1115p.jpg

SAM_1118p.jpg 

Masada je pevnost vystavěná na vrcholku hory a vedla k ní jen pěšina, kterou pojmenovali Hadí stezka. Tato pevnost sehrála velice důležitou roli v židovském povstání proti Římanům v sedmdesátých letech našeho letopočtu. Římanům trvalo od roku 66 do roku 74, než ji získali. Po dobytí tam však Římané nalezli jen tisícovku těl obránců, kteří raději zvolili smrt, než by padli do zajetí. V této pevnosti byla vystavěna synagoga, pod jejíž podlahou čekaly svitky ukryté obránci na své objevení až do tohoto století. Patří mezi vzácné svitky od Mrtvého moře. Pevnost vystavěl v letech 37 – 30 před naším letopočtem judský král Herodes Veliký pro případ, že by se proti němu vzbouřil židovský národ, nebo byla jeho zem napadena Egyptem. Ale dosti dějepisného poučování. Kdo z Vás bude chtít, tak si informace najde, není jich zrovna málo. Takže s Rosťou vyrážíme podél pobřeží Death sea mírně na severozápad Judskou pouští. Krajina je to velice ponurá a nepřívětivá. Nechápu, že o tuto zemi můžou lidé válčit celé tisíce let. Brr! Po pravé straně se tyčí kopce několik set metrů vysoké a tvoří hřeben lemující nížinu Mrtvého moře. Po 30 kilometrech vidíme jednu horu mírně vyčnívající nad ostatní. Má tvar stolové hory. Že by to již bylo ono? Bylo! Přístup k ní je jen ze dvou stran. Autem by to ale znamenalo objet celé pohoří a projet z druhé strany. Zaparkujeme raději v podzemních garážích a vyrazíme na lanovku. Propracujeme se k pokladně a zakoupíme si každý lístek na vrchol a zpět. Stojí 72,- NIŠ. Najdeme vstup k lanovce a vyčkáváme vpuštění do kabinky. Přijela druhá kabinka ze shora a nastupujeme spolu s maďarskými turisty. Stojím vedle pohledné ženštiny z Maďarského kmene o věku přibližně mého mládí. A tak nevím, jestli mám sledovat krajinu, anebo revidovat její sympatický zevnějšek. No, moc práce mi to nedalo. Vzpomněl jsem si na mojí Marcelku a už jsem zíral na kopce, až se málem zazelenaly. Cesta nahoru trvá 3 minuty. Jede se z -257metrů do +33 metrů nad hladinou moře. Lanovka dorazí do své horní stanice. Vystoupíme a kráčíme po lávce zapuštěné v boku skály ke vstupní bráně. Před ní se lávka napojí na ústí Hadí stezky, která se kroutila směrem vzhůru pod dráhou lanovky. Vstupujeme branou do pevnosti kousek od velitelské rezidence. Zbyly zde po ní ještě antické sloupy. Postupně kráčíme za maďarskými turisty a pak se smísíme s kanadskou výpravou. Mají průvodce, takže se nám daří ukořistit nějaké informace doplňující ty, které jsou umístěny na cedulích. Za velitelskou rezidencí jsou pak ruiny skladů. Jejich velikost je k neuvěření. Ale když je vidím, tak prostě jsou! Pokračujeme až ke skalnímu výběžku, na němž byly terasovitě umístěné stavby. V zádech máme stále velkou výpravu z Kanady. Jsou v pohodě, nejsou to prostě Rusové. Ty jsem tu vlastně vůbec nezaznamenal. Asi je historie a kultura nezajímá. Možná, že si tady někoho té národnosti všiml Rosťa, ale ten je nyní, když toto píši, již zpátky v Čechách a tak se nemůžu optat. Postupně se dostáváme k druhé straně náhorní plošiny proti vchodu, kterým jsme přišli. Na protilehlém vršku je krásně vidět pozůstatek římského ležení. Jako by to bylo jen před pár lety a ne skoro 2 000 let a kameny se jen tak lehce svezly. Vedle římského ležení je vybudovaný nový amfiteátr. Tady prý jsou prováděny vojenské přísahy branců, kdy se tu přísahá ve znění - již nikdy druhá Masada. Hm a já musel přísahat socialistické vlasti vedené komunistickou stranou. Kdyby člověk tenkrát přísahal již nikdy víc Bílá hora, nebo mi nebudeme spát v Blaníku, hned by to bylo možná veselejší. Postupně se přesouváme zpět k východu. A ještě stihneme přezkoumat několik informačních tabulek a jdeme k lanovce, abychom se vypravili na cestu zpět dolů. Cestou dolů lanovkou zkoumám terén Hadí stezky, tudy bych tedy nahoru materiál tahat nechtěl. Východ z lanovky je rafinovaně proveden tak, že se musí projít přes velký obchod se suvenýry. Revidujeme ceny a vskutku odsud nic nepovezu. To jsou pálky, že bych raději vyběhnul zpátky nahoru po Hadí stezce, než tu něco utratit. Z obchodu se suvenýry se ocitneme ve fast foodu . Ani zde nic nekonzumujeme a bludištěm se propracujeme do prostoru ke kase. Tam pro mě Rosťa ukořistí info leták o Masadě psaný, alespoň v angličtině nikoli v ibru.

SAM_1123.jpg

SAM_1127.jpg

SAM_1131.jpg

SAM_1137.jpg

SAM_1140.jpg

SAM_1141.jpg

SAM_1149.jpg

SAM_1165.jpg

SAM_1167.jpg

SAM_1179.jpg

SAM_1195.jpg

 

SAM_1202.jpg

 

Odtud sjedeme výtahem rovnou do garáže. No rovnou zrovna ne, protože jsem si spletl podlaží. Nevadí,nakonec jsme k našemu autu dorazili a vyjíždíme zpět ponurou krajinou Judské pouště kolem Mrtvého moře směrem na Aškelon. Když jsme se již přiblížili k Aškelonu tak na 50 km, začínáme se vracet do reality. Potkáváme tahače s tanky a s bojovými vozidly pěchoty na podvalnících směřující ke Gaze. Také kolonu Hummerů s kluky v plné zbroji. Vítejte u válečné zóny! Sotva přijedeme do Aškelonu, tak nás tradičně přivítá jekot sirén a nebeská hra Patriotů.

SAM_1221.jpg

No jo, já vím, jsme doma, z výletu nás tak vítají Palestinci a žárliví Izraelci sestřelují jejich pozdravy. Je sobota! A zítra začíná pracovní týden. Podle posledního emailu by měl být zítra normálně otevřený site pro práci. Tak půjdeme do práce, stejně už jim nějak dochází ,,rachejtličky“. V emailu máme zprávy od naší firmy, že pokud se zde situace rapidně zhorší, ať se sebereme a přesuneme se na sever k Haifě. Zatím to nepovažujeme za nutné. Poslední informace ohledně práce je-od neděle pracujeme. Kdybych nešel v noci na toaletu a nevšiml si, že mi svítí zpráva v poště, tak bych měl za to, že děláme a jel bych ráno na Dorad normálně pracovat.V 0:50 v neděli ráno přišel email od nejvyššího manažera firmy zodpovědné za výstavbu, že site je do odvolání uzavřen. Ráno sice vstanu na budík, ale jen dát Rosťovi vědět, že se má vrátit do peří a až se vyspí, tak vyřešíme co dál. Zatím je home office. Já jsem se zatím začal pídit po všech možných zprávách, abych měl přehled co se děje. Pak si otevřu pracovní složku v počítači a procházím materiály a výkresy. Mezitím přichází pár emailů. Mezi nimi i z naší firmy, že v pondělí bude velká porada a rozhodnou, jestli zde dále budeme čekat na otevření site pro práci, či se urychleně zabalíme a pomažeme prvním volným letadlem domů. Druhá varianta se mi příliš nelíbí. Mám tu rozdělanou práci a co kdyby každým dnem začalo příměří? Té vojenské síle stojící kolem Gazy, nikdo, i jen se špetičkou rozumu, nemůže chtít vzdorovat.

Kolem hranice Gazy jsou připravené tanky a tak ukrutná lidská i technická síla, že jsem začal dokonce sledovat místní zprávy! Krásně je tam všechno vidět. Kdyby se vážně naštvali, tak z Gazy nezůstane absolutně nic. Vůbec nic! Myslím, že si to Palestinci sami uvědomují a rachejtličky přestávají lítat. Nehledě na to, že odkud je vypálí, tak to tam plesknou maximálně přesně Izraelci. Takže střílí, jen aby se neřeklo, že se hned tak něčeho lekli. Je slyšet, jak jsou vypálené rakety sestřeleny a v okamžiku na to zaduní děla ze strany Izraele, nebo to do Gazy, odkud vyletěly darebné rachejtličky, šupnou z letadel.

 Takže vedeme home office. Sledujeme situaci a čekáme na další zprávy. Home office je jen 8,5 hodiny od 6:00 do 14:30. Nemám problém vstát a probírat výkresy a náměry , které jsme dosud provedli. Takže po pracovní době vyrážím na pláž. Nikde nikdo není a tak sebou plesknu do písku, a když zrovna nezaclání mraky, tak se sluním. Jenže většinou jsou ty mraky (jsem po druhé v životě u moře). Pak se dojdu vycachtat do moře a ještě si lehnu, abych uschl a dál se učil slovíčka. Když dorazím z pláže, zaťukám na  Rosťu pozdravím ho a vynadám mu, že je celý den zalezlý. Pravda, když jsem šel domů z pláže, tak houkli ojedinělý raketový poplach. Zkuste se schovat na pláži!!! Jinak je ticho a klid. Až navečer někde palestinští darebáci vyštrachali nějaké rachejtle a poslali pár pozdravů.  Druhý den máme zprávu, že na 90% letíme domů, tak se pokusíme dostat na site, abychom si vzali věci, které jsme nechali v kanceláři. Site je nekompromisně uzavřen.  Cestou se chceme zastavit v krámu, koupit si něco k jídlu a taky je třeba dotankovat a umýt auto, abychom ho předali s plnou nádrží jak se sluší a patří. No jo, jenže komu?  Jsme tu snad jediní z TA. A co s Milanovými věcmi, které si tu nechal, když odlétal domů na přerušení po tom, co ho Rosťa na 10 dní vystřídál? A co moje věci? Kdy se vrátím? Mám vše táhnout domů? A komu předáme apartmány?  Věci se nám podařilo uskladnit u uklízečky a vzít si její telefon, aby je bylo po návratu možno vyzvednout. A kde honem na ráno sehnat taxík na letiště? Už víme, že letíme ráno v 6 hodin. Přišli nám elektronické letenky. Kde si je vytiskneme?  Uložení věcí a taxík je vyřešeno díky uklízečce. Ten zbytek, už je nechán osudu. 

Dám ještě koupel v moři, než dobalím zbytek věcí!!! Tentokrát jde i Rosťa. Asi by se mnou pak nevydržel, že nevlezl do moře, když bylo u chalupy J. Takže kromě mě a Rusů je ve vodě i kolega J ! Sice se mu zdá studené, ale dal to! Osušíme se a jdeme dobalit kufry. Ráno bude ve 3 budíček a ve 3:45 odjezd na letiště do Tel Avivu. Co ještě zajít na pivo? Jak jsme na tom s penězi v hotovosti na zaplacení taxíku? Dobře. Jdeme na pivo.  Před restaurací stojí štáb televize CNN. Auto se satelitem. Vedle běží generátor, aby měli proud pro tu ohromnou spoustu zařízení. Na chodníku stojí stativ s kamerou a jsou připraveni natáčet odstřelování raketami. Sedí u stolu s notebooky. Pak si objednají jídlo a náhle zazní sirény. Místo natáčení mažou do krytu. My sedíme a jen pomalu se zvednu a jdu symbolicky jakoby dovnitř. Šup, pár detonací a jdu zpět. Po chvíli se štáb vynoří z krytu. Hm, takhle toho moc nenatočíte. Při druhém útoku se už ani člověk nezvedá, ale štáb po rozeznění sirény opět úprkem mizí v útrobách budovy. Dám si 3 pivka, která tu vyjdou v přepočtu na 500,- Kč, a jdeme spát. Místo budíku mě vzbudil o hodinu dříve raketový poplach. Co se to děje? Nikdy přeci v noci neprudili? Už toho moc nenaspím. V klidu udělám z posledních zásob snídani, zbytek potravin jsem daroval uklízečce. Dám si ještě sprchu a čekám na odjezd.

Taxík přijede na minutu přesně. Cesta do Tel Avivu uteče na poloprázdné silnici rychle. Vstoupíme do odbavovací haly a hrneme se rovnou k přepážkám pro odbavení. Omyl!! Ihned jsme vykázáni a musíme napřed projít velice důkladnou bezpečnostní kontrolou. Nejdříve rentgen kufrů a po něm rovnou k pultu, kde musí vše z kufrů ven. Kontrolují se všechny věci, které mají v sobě třeba jen jediný drátek. Nabíječka k mobilu, k baterkám do fotoaparátu. Přívodní kabel k externímu disku, oblečení, prostě absolutně všechno. Každičkou věc přejíždějí  nějakými ,,čuchometry „ či co to je. No hrůza. Mohl jsem to přivézt v pytli a pak si to tu do kufru skládat.  Mám v kufru i balíčky bahna z Mrtvého moře. Ty jdou úplně stranou. Jen zírám jak truhlík a čekám, co začnou házet do koše, nebo kdy mě zatknou, že mám ostré žiletky na holení.  Nebo že se jim nebude líbit vůně mé kolínské. Nakonec vše tak nějak naskládají zpět do kufru, až na bahno z mrtvého moře. To mi prý zabalí jako druhé zavazadlo a nebudu za něj muset platit, že to vyřídí u odbavení, ale že ho v mém kufru mít nemůžu.  Absolutně nechápu. Akorát ke mně dorazil Rosťa, který přišel dříve na řadu a už má vše nacpané zpět v kufru. Jemu tam bahno nechali. Okamžitě se ptáme, proč on ho tam mít může a já ne? Slečna zbystřila, a že ho dáme k němu do kufru, ale ke mně v žádném případě. To jsem z toho jelen. A proč? To by bylo dlouhé vysvětlování a stejně bychom to nepochopili.  A tak Rosťa otevře kufr a umístíme k němu mé čtyři balíčky bahna.  Slečna jde s námi k odbavovací přepážce. Rosťa má díky mému bahnu nadváhu zavazadla. Slečny si to mezi sebou vyříkali, že jeho váha navíc je moje a že já jsem právě o tu váhu lehčí a že bychom byli jinak oba v limitu, ale že museli něco přendávat a bla bla bla bla. Tak a dostáváme palubní lístky a jdeme k pasovému odbavení.  A ejhle ona je to další důkladná kontrola. Tentokrát již rovnou palubní. Takže vše z palubního zavazadla ven a znova  ,,čuchometry„ na laptopu a jeho příslušenství, důkladná prohlídka vyprázdněného batohu a potom vše jednotlivě postupně po prověření skládám zpět. Ha, budeme si muset v tranzitu koupit vodu k napití, pokud budeme mít žízeň, protože i o tu jsme přišli. U nás Vám ji seberou před nástupem do letadla, ale tady už před vstupem do prostoru cestujících čekajících na odlet. Procházíme obchody a snažíme se nějak ukrátit hodinu do odletu letadla. Kontroly nám zabraly jednu hodinu a teď nás čeká druhá. Už nám otevírají gate a tak se jdeme usadit do letadla. Hned u vchodu sáhnu po českých novinách. Letuška to spatří a jsem obdařen úsměvem navíc proti standardu.,,Tak noviny už máte, jen zkontroluji Váš palubní lístek prosím.“ S radostí pozdravím hezky česky dobrý den a předložím lístek ke kontrole. Usadíme se na svá místa a po startu, jakmile se dostaneme na letovou hladinu, prochází holky český s jídelními vozíky a podávají miniaturní porcičku vajíček a nasládlou bulku. Nevadí, hlavně ale mají v tom svém vozíčku PIVO!  Hned jedno vdechnu a je mi fajn. Reviduji v novinách zprávy o ostřelování Izraele z Gazy a musím se uculovat a myslím si svoje.  Za 4 hodiny přistáváme v Praze na Ruzyni. Letiště Václava Havla mi vážně nejde přes pysk. Tak a jsem doma. Jen vyreklamovat polámaný kufr a už na nás čeká firemní auto a veze nás na Plzeň, abychom se sem zase za týden 28.11.2012 vrátili.

Jako u předešlého článku děkuji Rosťovi Kunešovi za doplnění fotodokumentace. 

 

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy