Poslední víkend na Uralu.

úterý 15. červen 2010 10:54

V práci je právě roztočený kolotoč informací, zpráv a jakéhosi zmatku. Vypadá to tak, že bych měl letět 18.6. domů, nebo alespoň to tak ještě do dneška vypadalo. Mám dokonce i na ten den letenku. Stále pevně doufám, že konečně vypadnu ze země naciolastických mužiků v předpokládaném termínu a proto jsem si už udělal na víkend program, abych ještě něco mohl vidět a případně i nakoupit. Na neděli je již připraven výjezd na hranici Evropy a Asie.

IMG_4474c.jpgV pátek si sednu nad mapu a plánuji nejpříhodnější trasu , abych viděl památník padlým v Afganistanu a Čečně, místní hospodu u Švejka, jezero Šartaš a hlavně zašel na trh koupit sušené švestky a meruňky pro mamku a mou milovanou Marcelku, které je mají obě velice rády a stojí tady kilo 140 rublíků. Nejdůležitější ale je zajít na trh s kameny a koupit nějaké dárky z polodrahokamů, které se tu na Urale nacházejí v hojné míře. Vypíši si trasy a čísla tramvají a na plánku města vyznačím pro mě důležité body.

Je sobota ráno, já časně vstávám a v 8:30 vyrážím na tramvaj. Přijede č 21 a nastoupím. Naivně a důvěřivě počítám stanice do prvního místa výsadku. Bohužel někde,, astalas ašipka. „( ašipka je v ruštině chyba) . Vystoupím a nějak nikde nevidím památník padlým  v Afganistanu a Čečně. S ruksakem na zádech kráčím svižným krokem a nacházím po chvíli onen monument. Není totiž vychloubačně prezentován v mapách jako všechny ostatní. Takže jsem znal jen jeho přibližnou polohu.

Na postavci klečí ruský voják se skloněnou hlavou a po stranách se tyčí sloupy se jmény  padlých v Afganistánu seřazené podle let. Za ním je pak spousta desek se jmény a nápis Čečna. Řekl bych , že tam je těch jmen mnohem více. Pak si všímám , že kolem  podstavce, na kterém je socha klečícího vojáka, jsou jména zemí s letopočty. S údivem zírám na Československo 1968! Hned pod námi je Kambodža 1970. Absolutně nevycházím z údivu. Přes silnici je pak jakási budova a jestli dobře vidím, tak je tam restaurace CCCP. Jasně že musím zajít na průzkum! Bohužel jsem tu brzy a mají zavřeno. Zato za rohem vykukuje hlaveň tanku. Zajdu za roh a heleme se. Stojí tu T34, Kaťuše , jakési ohromné samohybné dělo a maketa rakety. Okukuji budovu a ono je to muzeum Uralského vojenského okruhu. Kousek od Kaťuší  voják zametá chodník. Jdu ho otestovat. Třeba mi prozradí, proč je na památníku přes ulici napsané Československo. Dojdu k němu a pokorně ho oslovím, zda by mi mohl s něčím poradit. Bez problémů řekne s úsměvem, ať se ptám. Tak mu povím, že jsem z bývalého Československa a že bych rád věděl, proč je napsané na památníku přes ulici. Dostane se mi přednášky, že to je památník, kde všude musela jejich armáda zachraňovat mír a tudíž že v roce1968 byla u nás byla válka a oni nás přijeli znova osvobodit. Pak jsem pozván na  koncert armádního souboru, který se koná večer u památníků. S díky odmítám i výzvu k návštěvě muzea. Rozloučím se a  mažu vydýchat tu válku v 68 a následné osvobození.

IMG_4320c.jpg

IMG_4335c.jpg

IMG_4354c.jpg Hupsnu na tramvaj a svezu se tři stanice na Leninovu třídu. Pak mažu pěšourem kolem divadla dolů na trh koupit sušené ovoce. Když už jsem tady , tak to vezmu od křižovatky Mališova Gogolova nahoru, jak mi v den voleb radili na konzulátu a pátrám po ruské hospodě u Švejka. Ptám se kolemjdoucích, když se mi zdá , že jsem poněkud daleko. Nikdo ji nezná! Až nakonec jeden mladý muž mi vysvětlí cestu. Tak ještě jednu křižovatku a pak doleva nahoru. Jdu a i správně odbočím, ale pořád nikde nic. Všimnu si jí, až když do ní málem narazím. Já vůl čekal něco stylového a ne sklep paneláku. Další věcí je najít správný vchod. Nakonec v pátrání konaném s vervou mě vlastní jakmile jde o pivo vchod nacházím. Dorazím k výčepu. Marně hledám jakoukoliv známku, že by tu mohli mít Plzeň. A taky že nemají!!! Nehorázná nedbalost!!!! I nu což, dívenka mi nabídne pivo značky Švejk, které sami vaří. Tak sem dej jeden kalíš a já ti pak řeknu jaké bylo! Natočí jedno a dá mi tácek !!! Poprvé co jsem tu, tak vidím tácek !!! Vezmu škopík a koukám, sakra to je světlé jak bílé víno!!!   Nakloním a pustím třičtvrtě do volátka.  Mám žízeň jako trám. Vydechnu a vleji tam zbytek. Číšnice se honem ptá, jak  mi chutnalo? I nu děvče, na žízeň by to šlo , ale druhé mi raději natoč Budvar. Sice ho moc nemusím, ale je to české pivo!  Mezitím dorazil jakýsi mladý pivonoš, který na mě koukal od stolu, jak jsem spolknul první škopík. Nenápadně se ptá servírky, jestli jsem Čech? Zřejmě zaregistroval můj údiv nad tím, že ve Švejkově pivnici nemají Plzeň. Ještě chvilku konverzujeme a poprosím servírku, jestli bych jim mohl ukořistit pivní tácek na památku. Není problém. Dost mě udivuje, že spoustu věcí musím opakovat dvakrát, protože nějak nechtějí rozumět mé perfektní ruštině s plzeňským přízvukem. Pak si řeknu o účet ! Kurňa to byla pecka. Za břečku z březových košťat, co se jmenuje Švejk ,platím 130 rublů a za jeden Budvar 248,-.  Účet si schovám na památku k tácku. Mám krásný čas! Sice odhadem v nohách už cca 7 km, ale zatím pohoda. Navíc je docela horko. Teď už jen tramvají na stanici metra Geologičeskaja na trh s kameny. Pak se najíst a tramvají k jezeru Šartaš.IMG_4380c.jpg

 

Došel jsem na trh s kameny. Nejsou tu jen na prodej kameny, ale i různá rádoby umělecká díla. Pomalu začnu procházet stánky. Okoukávám produkty a ceny, pokud jsou uvedeny. Jsem asi tak v půlce, když mě jeden stánkař osloví. Chová se dost neodbytně a začne předvádět kameny. A jestlipak vím, co je tohle a že to to a tohle zase ono. Naštěstí mu krom jednoho kamenu odpovím vždy správně. Celý týden jsem se připravoval na tento nákup a poctivě studoval na internetu jednotlivé kameny a předešlý víkend jsem si zašel i do muzea kamenů.

Nereaguje na již po několikáté vyslovenou větu, že zatím nenakupuji , že si zatím jen prohlížím, kdo co má !!! Když zjistí ,že nepochodí hned  s prodejem ,ptá se, odkud jsem. A že jsme slovanští bratři a že se náš slovanský jazyk zparchantil, protože bychom jinak mluvili jako oni a ať mu ukážu ruce . A že tyhle mají jen Slované a spoust dalších blablabla. Nezbývá, než se rezolutně katapultovat!!!

Postupně projdu zbytek a vrátím se ke krásným skříňkám z březové kůry. Jasanda ! Koupím obaly na následně koupené kamínky. Pak koupím ještě nějaké náramky z magnetitu a něco málo malachitu. Pak ještě nějaké kameny v řezu a koukám, že má hotovost je takříkajíc u dna. A to mě čeká ještě cesta na Šartaš. Jsem již na nohou cirka šest hodin. Mám hlad.

Vyrazím na tramvaj opět podle mého rozpisu ! Stojím na zastávce a ono číslo stále nejede. Z batohu slupnu  dvě housky ,které jsem si koupil. S hrůzou žvýkám kopr, který jsem uvnitř neviděl. Cpou ho tu do všeho ! To číslo tramvaje nejede a nejede. Takže opět oslovit náhodného kolemjdoucího. Vytáhnu plánek a optám se kloučka. Ten mi vysvětlí, že tohle číslo není zárukou a že tam kam chci u jezera je to spíš tak na dva přestupy než spoléhat na  tuhle tramvaj. Ale pokud bych chtěl sem na sever k jezeru, tak stačí, když nastoupím do stejné jako on a pojedu na konečnou. Souhlasím!!! Nastoupím a jedu. Dokonce mám to štěstí , že si i sednu. Za chvíli začnu občas klimbat , asi tak dvě stanice před konečnou mě osloví paní průvodčí, jestli jsem neměl vystupovat. Všimla si, že občas klimbnu. S úsměvem odpovím, ať je bez starosti, že jedu na konečnou. Na konečné se optám, kudy k jezeru a vyrazím. Šlápnu si 2,5 kilometru a jsem na břehu. Vskutku nic moc. Jen toulaví psi běhající po lese. Nějací rybáři a jinak všude nepořádek jako v Rusku. Jdu kus po břehu a pak se začnu stáčet zpět ke konečné. Jasně že přejdu odbočku a ocitnu se na periferii. Šup zařadím zpátečku a mažu zpět s tím, že si hlídám cesty. Na druhý pokus trefím a dojdu na konečnou. Jezdí odtud dokonce tramvaj až k nám na Tokarei.Těžce zdachmaný počkám na tu správnou a jedu až do Kirovovy, která je kolmá na Tokarei. Vystoupím, doplazím s Šormů a k mému údivu jsou chlapi doma. Přišli chvíli přede mnou. Dáme si nějaké pivo. Kouknem na film, dáme si nějaké pivo a jednu malou vodku a když jdou čučet na fotbal, dám si sprchu a těžce zdrchán padám do postele. Když ležím , tak ještě cítím na zádech batoh.

Neděle 13.6.2010

Na dnešní den jsem domluveni s naším vedoucím, který s námi nebydlí, že vezme auto a pojedeme se podívat za město na hranice Evropy a Asie. Hraničních monumentů je tu několik . Dva jsou ale prezentovány v mapách. Jeden z doby komunismu a druhý z dob carských. Podle jednoho Rusa je ten carský na správném místě a ten nerezový komunistický svařenec je dán schválně o 20 km víc na východ blíž k městu, aby si k němu mohli lidé snadno dojet.

Dopoledne uvaříme knedlo zelo vepřo. S chutí se nabaštíme , dáme si pivko ( mají tu Velkopopovického Kozla za 36 rublíků, což je přijatelná cena při naší spotřebě. )

Po obídku si dáváme ouško. Nádherná hodinka nedělní siesty. Pak zazvoní telefon a náš Winčest ( vedoucímu říkáme podle postavy požitkáře ze seriálu M.A.S.H. majora Charlese Winchestra III  - sice to slyší nerad , ale má smůlu). Ozve se: ,,Tak jak ? Jste připraveni ? Jasně ! Ok. Tak já se vypravím a jedu pro vás." Když dorazí, tak mě Lávka nechá sedět ve předu abych se stal navigátorem , protože když zabloudíme,tak to bude na mě.

První nacházíme velice snadno. Je hned u rádoby dálnice na Moskvu. Při výjezdu míjíme policejní kontroly se samopaly a v přilbách. Protože člověk nikdy neví kolik a jakých bumážek o všeho možného potřebuje, tak se hned domlouváme , že zpět jedem po staré moskevské cestě. Ještě stále nemáme jistotu, kde leží carský hraniční monument. Po chvíli přijíždíme k parkovišti u komunistického hraničního ukazatele. První co vidíme, jsou kýčovité figuriny samurajů , do kterých stačí jen strčit držtičku a nechat se vyfotit. Po pár metrech jsme u nerezového svařence, kde spácháme několik foteček. Winčestr zatím při zakoupení petky s vodou zjišťuje,kde je ten carský. Musíme po dálnici na Pervouralsk a před ním se stočit na starou Moskevskou silnici.

IMG_4436c.jpg

IMG_4455c.jpg

Nastuduji mapu a jedeme . Naviguji Winčestra a zdárně dorazíme k cíli. Je to vysoký mramorový monument, kde je upravené okolí. Všímám si, že odpadkové koše přetékají lahvemi od sektu. Jsem mile překvapen, že se  ruská čuňata trefí odpadkem do koše. Opět proběhne nějaké to focení  a jedeme zpět. Cesta je příjemná , až na úsek asi tak dva kilometry dlouhý, kdy zmizel asfalt. Cestou projíždíme vesničkami, kde se mezi původními dřevěnicemi začínají tyčit novostavby po vzoru našich satelitních městeček. Také přejíždíme Transsibiřskou magistrálu, kde je patrná čerstvá dostavba nové druhé koleje.

IMG_4474c.jpgIMG_4495c.jpgIMG_4501c.jpgCestou domluvíme ještě prohlídku kláštera ve městě. Jak jsem zjistil, je to zřejmě jeden z mála chrámů, které přežily komunistickou éru.

IMG_4523c.jpg

IMG_4535c.jpg

Konečně dorazíme do našeho bytu. Musím uznat , že toho mám ještě ze soboty víc než dost.

A po pravdě ještě přežít týden a neuvěřitelně rád odsud vypadnu a nerad bych se sem ještě někdy na rozdíl od Pákistánu vracel. Bohužel,zatím je určitá pravděpodobnost , že mě tu o týden zdrží neschopnost řízení stavby ze strany španělské firmy.Ale snad to dobře dopadne a já 18.6. budu ve čtyři hodiny ráno místního času sedět v letadle do Prahy Nevím ,jestli se ještě někdy budu v nějakém článku k Rusku vracet. Spíš se na něj budu snažit pamatovat jen ve formě - proboha jen jim nerušte víza !!!!!!

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy