Lahore city napříč rikšou. (Pakistán)

sobota 5. září 2009 10:13

Aneb drobný výlet konaný bez závislosti na autě s řidičem a nerado chodících spolupracovnících jen tak po městě. Dobrý nápad , který se  povedl realizovat. Po procházce starým městem  nebyl problém se domluvit ve zdravém jádru a naplánovat výlet do města na náš jediný volný den v týdnu  s tím , že bychom se tam jen nechali odvézt a pak se dopravovali z místa na místo pomocí dostupných zdrojů. První  na co jsem kluky nalákal, byla ZOO a návrat do starého města. S tím , že ho projdeme napříč. Slovo dalo slovo. Na neděli je vše domluveno.

Ráno vstanu , dojdu si k holiči v campu AEPL  (místní firma) . Zdejší holiči stříhají naprosto perfektně. Pokud si samozřejmě odmyslíte srovnání hygienických podmínek tady a u nás. Pravda, spousta much v oficíně , ale z dírky v podlaze vykukuje žabička , která je obratně lapá. Usednu do křesla po tom, co mě neradi pustili strážci naší brány ven za zeď a ostnatý drát. Holič neumí anglicky, tak samozřejmě nastupuje nejdokonalejší domluva posunky. Ano pochopil, chci jen ostříhat. Odemkne skříňku se svými poklady a vyndá čistý lajntuch, který mi dá kolem krku, připraví ze skříňky svou nejvzácnější vodičku, kterou nainstaluje do rozprašovače. Připraví novou žiletku do břitvy a  začne apartní proces střihání. Nůžky mu v ruce jen kmitají, vždy provlhčí vlasy vodičkou z rozprašovače a už to jede. Během chvilky jsem perfektně ostříhán. Vezme břitvu a oholí mi krk a uši. Ze své skříňky vyloví další lahvičku a nakape do dlaní zvláštně kafrově voňavou vodičku nebo jakoby olejíček . Promne v dlaních a než bych řekl švec, tak mi masíruje spánky , čelo, temeno hlavy, no prostě celou nástavbu těla nad krkem. Je to skvělé. Nechal bych si to provádět od rána do večera. Když skončí, naznačí , zda jsem spokojen a nebo zda bych chtěl něco poopravit. Nastala pro mě výhoda, protože dorazil strážný s flintou, aby na mě dohlédl a odvedl mě zpět do našeho campu. Ten angličtinu zvládá. Neváhám a prostřednictvím strážného děkuji a  pokládám na pultík u zrcadla 100 PKR. Holič je spokojený a já nadšený.

Mám to akorát, je půl jedenáctá . V jedenáct máme domluvený odvoz do Lahore. Jsme domluveni tři. . Těsně před odjezdem zjišťuji, že přibyl ještě další do naší výpravy. Pravda trochu mě zamrazilo. Dotyčný kolega bývá někdy poněkud neřízenou střelou a vzhledem k jeho velice vysoké inteligenci se s ním občas dosti obtížně komunikuje.My nechápeme jeho složité myšlenkové pochody a on naše jednoduché. Další změna proti plánu je vyzvednutí alkoholu z PERMITU pro náš camp.  Také se docela divím , že jsem jediný s batohem. Mám v něm 3l vody se solí a něco k jídlu, je ramadán a s jídlem a pitím by mohl být problém. Návrat plánujeme na večer. Navíc pálí sluníčko a ve stínu je 38°C.

Vyrážíme. Cíl dojezdu autem  a startovní bod našeho výletu je hotel Holiday Inn. Fotíme se před hotelem, zatímco řidič vyřizuje nákup alkoholu v Permitu. Nakonec mu popřejeme šťastnou cestu a domlouváme se, kdy mu zavoláme, kde jsme, aby pro nás večer přijel. Když už jsme před Holiday Inn, tak se najíme a zkusíme, jestli by tu neměli v tak skvělém hotelu pivo. Já váhám, protože bych nejraději vyrazil, abych toho stihl za ten den co nejvíc. Ale většina je pro restauraci, takže jdeme.   Jsme uvedeni do velice příjemného prostředí. Pivo mají nealkoholické, ale zkusíme ho. Dáváme si polévku a nan. Pak následuje salát z mořských potvor. Vše je naprosto skvělé a za čtyři saláty z krevet a tuňáka , polévky, čtyři piva , čtyři coly a čtyři nany + taxu platíme dohromady  kolem 4 tisíc rupií.  U recepce dokonce koupíme mapu města a i celého Pákistánu.

87jaZOO.JPG

Je kolem třinácté hodiny a vycházíme z hotelu směrem k nedaleké ZOO.  Zaplatíme směšné vstupné 15 rupií za osobu a vejdeme. Hned u vchodu nás odchytávají fotografové a nabízejí fotky se lvem nebo slonem a podobně. S díky odmítáme. Jako první narazíme na voliéry s ptactvem. Projdeme to relativně rychle . Několik velice pěkných fotek papoušků a protože je mezi nimi i klec s vlky a divočáky, tak si blejskneme i vepřové.Kráčíme dál kolem prázdných výběhu v rekonstrukci a sluníčko pálí za všech sil.   Zatím opravdu nic moc. Jediné co můžeme konstatovat je, že zvířata mají výběhy čisté a mají co jíst a pít, pokud tam tedy nějaká vůbec jsou. A co je nejdůležitější, stáváme se pro pakistánské návštěvníky větší atrakcí  nežli zvířata. Jdeme dál a snažíme se fotit kde co . Bohužel,  sotva člověk na něco zaostří, tak mu nevím proč vběhne do záběru ,, co vběhne - vřítí se ,, náš inteligentní kolega. Fred je prostě na zabití. Největší halo nastane u výběhu se slonem. Jeden kolega je vskutku mohutné postavy co do prostorové výraznosti a najednou rodiče chtějí fotit děťátka s ním a ne se slonem. Zkoušeli jsme kasírovat alespoň 15 rupií za fotku, ale nějak to neprošlo. V ZOO potkáváme žebrajícího kloučka , který má místo jednoho chodidla cosi jako sloní tlapu s  prsty. Samozřejmě nějaké rupky dostal. Ale ten pohled je hrozný. Kolega ho vyfotil, já nějak nemohl.  Postupně se shodneme , že v tom horku ZOO vzdáváme. Není tu nic k pití ( krom mé zásobičky) a ani k vidění. Jdeme ven. Další stanice je minaret Pákistán a Fort Lahore. Odtud pak do starého města.

 

101noha.JPG

Začneme shánět rikšu. Předem jsme se informovali na ceny, abychom nenaletěli. Během chvilky máme dvě vozítka. Sice nás krapet natáhl, ale je to usmlouváno na 150 PKR. Do jedné se vejdeme pouze dva. S Honzou usedáme a chceme odstranit dveře, abychom viděli a případně si mohli cestou něco vyfotit. Řidič je ochotně vysazuje z pantů. K našemu zděšení nám je strčí pod kolena. No nevadí, máme, co jsme chtěli. Nastartuje zběsilý stroj a vyrážíme. Je to pohodová jízda, místa máme akorát a vidět je také leccos. Samozřejmě jsou pořizovány momentky a ani už nás tolik neštvou ty dveře pod nohama.. Motor sice dělá pěkný kravál, ale na sluchátka to ještě není. Rikša s Fredem a Slávou se nám kdesi ztratila. No snad se sejdeme bez problémů. Zdárně dorazíme k minaretu Pákistán. Kluci nikde. Za chviličku už na nás volají zpoza nějakého auta a jdeme udělat pár fotek s minaretem.

156lahoremnaret.jpg

Je to moderní stavba uprostřed ohromného parku. Naproti přes silnici je stará pevnost z dob mogulů FORT LAHORE.  Naproti ní přes nádvoří je pak největší mešita v Pákistánu. Pomalu jdeme do areálu mešity a pevnosti. Zatáhlo se a vypadá to na pořádný slejvák. Před branou je prodavač s pitím, okamžitě si kupujeme vodu a naráz do sebe vpustím obsah půllitrové lahve. Jdeme na nádvoří, prohlížíme, fotíme a naše neřízená střela Fred vyráží směrem k mešitě. Nevím, co tam chce pořídit, když je v kraťasech i když pod kolena. Voláme na něj, že počkáme za bránou a ještě mu ukazujeme kde. Začínám mít divný pocit, že jsem ho měl vzít na vodítko. Jakási rodinka se opět chce fotit s prostorově výrazným Slávkem. Samozřejmě se ptají, odkud jsme. A jestli jsou Čechy v Americe nebo v Německu. A když jim sdělíme, že Německo je vedle nás, tak jejich odpověď zní, že Němci mají skvělou reprezentaci ve fotbale. No nic, ani se nedivím, že naši reprezentaci neznají.

201lahorapevnostveb.jpg

205vebzebracka.JPG

Projdeme kolem žebračky s děckem na klíně v bráně a čekáme na Freda. Pořád nic . Fred se neřítí. Zapálíme si cigarety a za chvíli je u nás jakýsi sekuritas a má řeči. Prostě mu nerozumíme. I když moc dobře víme, že muslimové o ramadánu nesmí ani kouřit.  Během chvilky je u něj zřejmě jeho vyšší šarže, jen na nás mrkne něco mu poví a on dá pokoj. Protože je ramadán, tak jsme s těmi cigaretami rovnou šli stranou, abychom procházející neobtěžovali. Už se nám zdá čekání na Freda dlouhé a tak ho začneme shánět telefonem. Kluci souhlasí, že měl jít na vodítko. Vyšla by nám spousta pěkných fotek bez jeho vskoků a navíc bychom tu nestáli takovou dobu. Zjišťujeme, že je u vstupní brány, kterou jsme přišli a hledá nás. Je to na úplně opačné straně areálu pevnosti a mešity.  Nu což. Hybaj zpět na nádvoří a už vidíme Freda, jak se k nám podle naší navigace řítí. Nějak se mu to kde se máme sejít v toku jeho myšlenek vytratilo. Stěžuje si, že ho kvůli kraťasům nepustili do mešity. ,, Co jsi čekal, ty vole´´. Jdeme, ani se od nás nehni. Pomalu vcházíme do starého města. Okamžitě Fred odchytává lidi a ptá se, kde je lékárna, že dostal angínu a potřebuje penicilín.  Klouček mu sděluje, že kousek odsud. Jdeme dál a vnořujeme se hlouběji a hlouběji do uliček starého města. Už cítíme ten jeho odér a vzduch, jenž by se dal krájet . Klouček nás staví a ptá se, odkud jsme . Samozřejmě odpovídáme zbytečně, protože Čechy nezná. Vyhrnuje rukáv a ukazuje nám pyšně na paži vytetovaný kříž, že je křesťan. Docela jsem na to vyjeveně koukal . Bylo mu asi tak 10 let. Pak nás provázel celou cestu starým městem, aniž bychom o tom věděli, až na Anarkali. Klasika starého město na nás dýchá na plný výkon. Fred našel lékárnu  a kluci krám s pitím. Já se napájím z vlastního zdroje. Navíc je mé pití teplé a tak nezpůsobí případnou újmu , jako vlití do rozpáleného těla ledovou colou.Zatím co Fred koupil penicilín a dal si s klukama pití, já stál na ulici a sledoval cvrkot. Spíš jsem koukal, jak výrostci hrají na ulici kulečník. Po chvilce jsem si všiml, že mě pozoruje malý klouček. Tak jsem se na něj usmál a zeptal se, jestli si ho můžu vyfotit.  Z jeho výrazu jsem si nebyl jistý, jestli mi rozuměl nebo se stydí. Všiml si toho prodavač z vedlejšího krámku a ukazoval mu ať neváhá , že ho vyfotím. Kloučkovi to nedalo  a postál mi. Vyfotil jsem ho a ukazoval jsem mu fotku na displeji. Má na ní krásný výraz spokojeného usměvavého děcka. Klidně bych si sním šel cvrnknout kuličky za Pákistán.

250avebkloucek.jpg 

Dnes se dívám na jeho fotku a vedle mám otevřenou fotku děcek v oranžovém na schodech, o kterých jsem psal v předešlém článku. Je to veliký rozdíl . Z téhle mám radost. Kluci dopili a pomalu vyrážíme dál,procházím kolem stánku s datlemi. Bohužel mi cestu zatarasil koňský povoz. Vysoko na voze stojí chlapisko. Těsně pod různými dráty se sune jeho maličkost dál davem, jak vede koně. Kolem mu uhýbají rikši a motorkáři, kteří zde jezdí hrozným stylem na brzdy za neustálého troubení. Každou chvíli dostanu štulec od řidítek. Prodavač datlí na mě cosi mluví v urdu. Tak nejen, že to není jazyk mého kmene, ale nerozumím mu ani zbla. Nakonec neváhám a zkusím ho anglicky poprosit o fotku. Vedlejší prodavači ho postrkují, aby se nestyděl . Nakročí u svého krámku  a já ho zvěčním. Opět k mé radosti je spokojený, když mu ukáži fotku jen na displeji. Hned nakukují i ostatní  a plácají ho po ramenou , jaký že je to pašák. Nabízí mi hned své datle ,a já neodmítnu , protože je mám rád. Zdvořile si vezmu z káry a ochutnám , pak si vezmu do hrsti alespoň 5 a chci mu je zaplatit. To se však se zlou potáži, protože to je dárek od něj za to , že jsem mu ukázal jeho hezký obrázek. S díky jeho dar přijímám a dobíhám kolegy. Ti mi sdělují  že k nim přiběhl jakýsi chlapík se zlobou v očích a hned na ně spustil bandurskou, jestli jsou Američané. Prý jeho výraz nebyl ani trochu přátelský. Když mu vysvětlili, že jsme Evropané, tak se rozběhl někam dopředu po směru naší cesty. No, není to příjemný pocit. Ale jdeme dál a o to více hlídáme Freda a jeho roztržitost. Teprve teď jsme si všimli , že máme celou cestu společnost . Už hodinu jde s námi ten klouček s vytetovaným křížem na paži. Pomalu se blížíme k bráně starého města, kterou jsme posledně vstupovali. Po pravdě jsme rádi, že budeme mít staré město za sebou. Jsme docela ušoupaní a v úzkých uličkách je vzhledem k různým smažírnám , řeznictvím a  protékajícím splaškům  vzduch místy k zalknutí. Procházíme kolem ordinací ranhojičů ven z brány. Před námi je širší ulice, jenž je kolmá na širokou silnici a za ní Anarkali -  jakási módní tržní ulice. Na této ulici na nás volá prodavač ze stánku s květinami, různým zdobením a pakistánskými turbany. Na klíně má malou holčičku a jestli bychom ho s ní nevyfotili. Samozřejmě neváháme. A je z toho nakonec legranda. Holčička jménem Mira se fotí i v náručí Honzy. Skvělý marketingový tah a já kupuji 2 turbany.  Jsou za jeden 200 PKR a jsou úplně stejné jako koupil Honza jeden za 650 PKR. No jo no, holt se povedlo.

Přecházíme zběsilým pakistánským provozem na druhou stranu silnice a vstupujeme na Anarkali. Chci si koupit nějaké šátky a tak se u osvědčeného prodavače, který má perfektní bavlněné za skvělou cenu, zastavuji. Než probereme stoh šátků , tak mi kluci poodejdou , a já nevím, kde jsou. Raději zůstávám na místě, jestli si jen neodskočili a pak opatrně dělám výšlapy vpřed. Už je mám, stojí o sto metrů dál a mávají na mě. Dojdu je a domlouváme se , že každý potřebujeme nebo chceme něco koupit, Jsme čtyři a tak není problém se domluvit.  Fajn, až budeme každý mít, co potřebujeme, tak se sejdeme na druhém konci Anarkali vedle muzea u stánku s pitím . Fajn, vyrážím směle vstříc nástrahám tržiště s jasným cílem koupit pro švagry  kurtu ( pakistánské vyšívané košile s kalhotami). Obtěžkán šátky vyrážím od krámku ke krámku. První co zkouším je, jestli mají velikost na mě! To se vždy se zlou potážu, protože tady prostě na chlapa hadry nemají! Prodavači se vždy znovu s vyvalenýma očima zeptají, jestli jako opravdu pro mě a když jim to potvrdím, tak zazní jen ,, excuse me sir. I have not for you, the court ´´ . No a já jdu zase dál. Najednou vejdu do krámku a tam mají pěkné. Rovnou se ptám, zda mají XXL na chlapa, který má krom břicha i ramena. Prodavač se uculí a říká ,pro vás mám,vyndá krabice a už vidím pouhé L. Začnu protestovat, že je to zbytečné rozbalovat. Zadrží mě a rozbalí . Začínám pomalu valit oči a ejhle, tohle by mi mohlo být!!! Hned mažu do kabinky. Se zděšením zjišťuji, že mám celý spodek zad na bílém triku černý, jak pustil batoh od potu a k mé velké radosti, že mi kurta je.  Perfektní bavlna , černá kurta s decentní výšivkou. Kupuji hned 2ks L jedno pro sebe, jedno pro Marcelky bratra, který je taky chlap a pak, abych to nějak vysvětlil, tak ukazuji o hlavu menší velikost jako že pro syna. I když je to pro muže Marcelčiny sestry, který je oproti nám dosti menší chlap. ( samozřejmě postavou)Jsem šťastný jako blecha. Už jsem se bál, že pro ně nic nebudu mít. Navíc potřebuji něco na převlečení. Takhle si nikde nebudu moct sundat batoh, protože mám špinavá záda.  Chvátám na místo domluveného srazu.

293veb.JPG

Už jsem na konci u muzea a kluci nikde. Docela mi zatrnulo. Doufám že nebudu jako Fred a taky doufám , že ho kluci hlídají, aby se nám neztratil. Za chvilku se objevuje právě Fred a k mé velké radosti za ním Slávek s Honzou. Bohužel vzhledem k ramadánu nemáme šanci si někde sednout a dostat něco k jídlu a pití. Všude dávají až od 19:30 jak praví ramadán, že zapadá slunce. Po chvíli poptávání zjišťujeme, že v okolí nic, kam bychom si mohli sednout, není. A tak se rozhodujeme, že pojedeme na druhou stranu města, kde je nákupní středisko s butiky a velikým obchoďákem, několika restauracemi a MC Donaldem. Opět sjednáváme rikšu. Napřed je problém s řidiči, protože neví, kam chceme a navíc neumí anglicky. Nakonec se toho ujímá jeden klouček, který adresu na kterou chceme zná a  snaží s nás nacpat všechny čtyři do jedné rikši.  Nakonec pochopí , že chceme dvě a taky dvě zaplatíme. Cena je velice dobrá a tak usedáme. Klouček naskakuje k řidiči a jede s námi. Během chvilky uznává, že dva jsme opravdu akorát. A že čtyři se mu tam vejdou Pákistánci , ale my určitě ne. Rikša s kolegy se nám opět ztratila. Po cestě svlékám zašpiněné triko a natahuji si kurtu. Za dosti svižné jízdy a troubení dorážíme na druhý konec města, kde vystupujeme před závorou do areálu, protože hlídkující vojáci dovnitř rikšu odmítají vpustit.

Je 17:30. Máme hlad a jsme docela ušoupaní  a taky potřebujeme na záchod. Testujeme první restauraci. Marně, otevírají až v 19:00, ale nechali kolegu vyčůrat. Jdeme dál a testujeme druhou. Tam nás nepustí ani na záchod, ale otevírají už v 18:00. Tak fajn, dojdeme si nakoupit  do obchoďáku a zajdeme se sem najíst a napít. Mezitím zavoláme řidič , aby pro nás přijel. Nakoupíme a čekáme na Freda. Po půl hodině se objeví. Voláme řidiči a ten nám sdělí, že pro nás bude schopen dorazit  tak za hodinu a čtvrt. Fajn, jde se na jídlo. Je 18:15 a restaurace už má otevřeno. Usadí nás dozadu ke stolu, přinesou jídelní a nápojové lístky . Objednáme si a čekáme. Nic se neděje. Ani pití nám nenesou!! Tak se jdeme optat.  Skvělá odpověď :,, Ano máme otevřeno , ale přineseme vám to až zapadne slunce, je ramadán! Tudíž v 19:30.´´ jsme na mrtvici a odcházíme. Koukneme se po butikách, koupím něco dcerce a pak jdu za kolegy do MC Donaldu. Honza se Slávou se už cpou u stolu hamburgery nebo co to je. Přede mnou stojí Fred a nešťastně se rozčiluje, proč mu nechtějí dát jídlo. Nakonec je ukecá, ale dostane ho zabalené sebou s tím, že si ho sní mimo jídelnu. Absolutně nechápe, která bije , a já taky ne , protože dostávám colu bez problémů. Sedím s klukama u stolu a přemýšlím , proč se Fred musí cpát venku. A pak se musím začít smát! Před týdnem si koupil na krk přívěšek se symbolem Alláha! Byl na něj neuvěřitelně pyšný a protože je opravdu velice chytrý, tak se učí urdu a s Pákistánci o něm ještě debatil. A mám to, prodavač viděl jeho přívěšek a tím pádem je pro něj automaticky muslim  a ti ještě papat ani bumbat nesmí  a kdyby se mu tam náš Fredík cpal, tak by mohl mít problém, že dovolil muslimovi porušit ramadán! V průběhu jídla se k nám Fred odbíhal dovnitř rozčilovat, proč on musí jíst venku. Když zase přiběhl, tak mu říkám ,kamaráde pane inženýre nečil se, jak jsi chytrej , tak tohle jsi nedomyslel. Vždyť máš na krku symbol Alláha  a tím pádem jsi považován za muslima . Jestli jsi obřezaný, vidět není. Načež Fred odvětil v rozčilení, že si může nosit na krku, co chce!   Omyl, tady jsi v Islámské republice .  Když jsme dokonzumovali , tak jsme si sedli venku a čekali na auto. Když jsme nastoupili, bylo nám blaze a už jsme se těšili pod sprchu a byli jsme příjemně unavení. Všichni čtyři jsme se shodli, že tato neděle byla absolutně skvělá.

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

Miroslav Holeček

O lecčem

Kdo jsem ? já jsem já!A jaký jsem ? To musí posoudit druzí

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Anton Myrer - Poslední kabriolet
  • Vlastimil Vondruška - Sběratelé ostatků
  • Leon Uris - Exodus

Co právě poslouchám

  • Český rozhlas II Praha

Oblíbené blogy